Popsaný případ byl, jakkoliv jistě nepříjemný, docela mírný, kolegyně zažila mnohem drsnější s výhružnými telefonáty, maily… Strašná díra na straně policie: „dokud Vám jenom vyhrožuje, nemůžeme nic dělat“. Neuvěřitelné.

Ale proč ne? Možná to je lepší, být si sebou jistý, proč se zbytečně jitřit, že?

Naivita, že se něco může zlepšit, když se něco bude dělat…
Poslyšte – a co jiného? Říkat si, že problémy neumíme řešit a že nějakým kafráním po internetu už nezměníme nic určitě? Proč vlastně diskutujete?

Víra ve směřování k lepšímu – to v žádném případě. Záleží na činech (když už, tak: dostaneme-LI do škol takové lidi, MŮŽE se situace zlepšovat), budoucnost je otevřená. Umím si docela dobře představit, že se společnost bude naopak propadat – tak jako Řím skončil během pár století v chaosu.
Zjevně nezdravých tendencí je tolik, že v případě krize bychom se možná zase divili, co se to kolem nás děje. Proto mi přijde jako důležité hledat možnosti, jak se proti pohybu špatným směrem bránit.

Tak to mne nenapadlo, že na Vás tím působím jako naivní optimista:-)

Nezlobte se. Dělám to každému, i sám sobě 🙂

A to, co napsal Jiří, také platí – chápu, že chcete, aby byl člověk vnímán především jako za své činy jednoznačně zodpovědný tvor. Aby mu tato zodpovědnost nebyla rozmělňována. Ať už vlivy okolí nebo historií jeho osobnosti.

S tou tradicí: Až do průmyslové revoluce platilo, že svět rodičů a dětí se v tom základním příliš nelišil. Jasně, morální základy vypadají zdánlivě stejně. Ale co je konkrétně dobré a co zlé – tady najdete spoustu případů velkých posunů.

Třeba ve středověku bylo půjčování na úrok jednoznačným zlem a hříchem. Proto bylo vyhrazeno Židům. Atd.