Po prvním přečtení Broksovy knihy
mě zaujal především styl, jakým píše. Autor své přemýšlení nad otázkou lidské
subjektivity pojímá jako vyprávění příběhů. Je
to přístup příjemný a čtivý. Paul Broks je neuropsycholog – kazuistiky
(popisování konkrétních případů z praxe) jsou psychologii vlastní. Kniha
však není psána v neutrální třetí osobě, která si snaží zachovat vědecký odstup
a objektivitu. Je to mnohem více osobní výpověď, autor je zde jasně viditelný,
píše převážně v první osobě a vykresluje se i se všemi pocity nechutě,
smutku a rozpaků, které při své práci zažívá. Takový přístup považuji za
upřímný a smělý.
Autor
vypráví o různých stavech lidského já, o různých způsobech bytí a především
jeho změnách v důsledku fyzických změn mozku, obvykle v důsledku
úrazů. Do jaké míry je vědomí lidského já založeno hmotou mozku? Žádný duch či
duše nebyly v otevřené hlavě nalezeny. Přesto, člověk není pouze mozek,
ale mění se i ve styku s jinými lidmi. Je tedy já tvořeno
fyzicky i sociálně? Co převažuje? Je naše já samo nehotovo a vzniká teprve v
komunikaci s okolím? Co je skutečnou podstatou člověka? Co je mysl, duch?
Otázky,
otázky… na které autor nedává jasné odpovědi a nepředkládá názory… nýbrž
vypráví příběhy, v nichž zůstávají věci nevyřčeny, jakýmsi tajemstvím,
uznáním vlastních limitů v hledání otázek i odpovědí. Spousta prostoru pro
naše vlastní čtenářské a myslící já.
Díky
té čtivosti, umožněné zcela určitě také dobrým překladem Aleny Hnídkové, jsem
celou téměř dvou set stránkovou knihou proklouzla za tři dny – příliš rychle,
takže zůstává kandidátkou na opakované, rozvážnější čtení.
Broks, Paul. 2005. Do země ticha: Lidský
mozek – tajemný svět „uvnitř hlavy“. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Přel. Alena Hnídková. Pův.
vydání: Into the Slient Land, Travels in Neuropsychology (2003).
Foto v perexu je převzato z http://reconstruction.eserver.org/043/gallardoc.htm a obal knihy ze stránek nakladatele .