Po seznámení se s cizincem se nabízí otázka: "Jak se ti tu líbí?". A očekává se nějaká nezávazná, ale přeci jen pozitivní odpověď typu: „Jo, fajn. Je to tu pěkný“. Jeho reakce byla rezervovaná: „No má to svoje plusy i minusy.“ Vždyť ale přeci to muselo být v Čechách lepší než v jeho zemi třetího světa, myslela jsem si. Byla to jedna z řady pomýlených představ, ze které měl dostatek trpělivosti mě vyvádět.
Vlastně si vzpomínám ještě na jednu příležitost, kdy jsem předtím viděla černocha „na živo“. Bylo mi asi deset a byla jsem s rodinou na koupališti. Najednou se tam objevil se svými (bílými) přáteli černoch. A co víc? Normálně se šel koupat do bazénu!? Bylo mi řečeno, abych raději vylezla z vody. Prý bych mohla chytit nějakou nemoc – bylo mi racionálně vysvětleno, že černoši totiž mohou trpět různými neduhy, které jim nevadí, ale pro bělocha by mohly být nebezpečné. Toto je dobrý příklad „mezigeneračního přenosu“, kdy od svých rodičů nevědomě přejímáme různé postoje, které většinou nereflektujeme, pokud a dokud se nesetkáme s postojem alternativním.
Obavy o zdraví nesžíraly pouze moji rodinu. Není třeba mít na vchodu ceduli „Barevným vstup zakázán“, abyste jiným než bílým dali najevo, že zde nejsou vítáni. Ještě na počátku 90. let 20. stol. jeden pražský bazén v blízkosti studentských kolejí požadoval po cizincích jiné barvy pleti potvrzení o zdravotní prohlídce, aby do bazénu vůbec mohli. A kritériem skutečně byla barva pleti, nikoliv třeba že by takové pravidlo platilo pro všechny cizince (i když taková představa není o moc lepší). To si rozmyslíte, jestli vám to plavání stojí za to ponižování.
Nebo třeba když se chcete zapsat do tělocvičny na posilování, tak vám řeknou, že máte přijít v určitý den, kdy se budou vydávat průkazky na příští období. No jo, ale to datum, které vám dali, je přesně jeden den po termínu ukončení vydávání průkazek. Hm, třeba to byl omyl…?
Hrajete dobře basketbal? Vysoká škola, na které studujete má vlastní basketbalový team. Máte zájem? Chyba lávky – pokud jste černoch, tak vás s otevřenou náručí nejspíš nepřijmou. No ale můžete si vytvořit vlastní černošský team a čeští studenti si to s vámi pak rádi rozdají.
Jdeme s mým kamarádem po ulici. Obvykle budí pozornost jen svým vzhledem (no, vypadá jako normální černoch). Procházíme kolem Městské knihovny. Jdou proti nám dva muži středních let, oblečení v pracovním. Usmívají se. Ušklíbají se. Když procházejí kolem nás, tak jeden z nich utrousí: „King Kong“. (Kdybyste nepochopili invenci těchto dvou chlapíků – on je totiž kamarád dost velký.) Tenhle zážitek se ve mně usadil hluboko. V tu chvíli jsem nejspíš pochopila, co má na mysli, když mluví o desítkách „malých urážek“ (micro-insults).
Většinou si myslíme, že projevem rasismu jsou vulgární nadávky a otevřené fyzické napadení – a to jsme připraveni odsoudit. Ale život vám znepříjemní i spousta drobností – pohledy, poznámky, když si k vám raději nikdo nepřisedne, i když vůz metra je nacpaný k prasknutí. Když jdete k někomu na návštěvu, vstoupíte do domu a na schodech se vás místní obyvatel (že by člen domobrany?) zeptá, co tu pohledáváte a ke komu to vlastně jdete. Nebo v létě, když je vedro k zalknutí, vzduch se ani nehne a vy jste černoška a ovíváte se. Váš vysokoškolský učitel k vám přistoupí a laškovně se zeptá: „Copak nejste z Afriky na takovéhle počasí zvyklá?“. Pomyslíte si, že je tu zase jeden nevinný vtipálek, a protože nejspíš není první, kdo se vás za ta léta na něco podobného zeptal, tak odpovíte otázkou: „A vy v zimě nenosíte teplou bundu? Proč? Vždyť na to musíte být zvyklý.“
Mezigenerační přenos se ustaví v „normalizovaný rasismus“ – věci, u kterých si neuvědomujeme, že jsou xenofobní, neslušné a zraňující. Třeba zavedené „Máte doma černocha?“ nebo „makat jako negr“. Ono není urážlivé jenom slovo „negr“, ale i dobře míněné „černoušek“, když mluvíme o dospělém člověku (jakéhokoliv vzrůstu), je v jádru blahosklonné a povýšené i od otevřeného, liberálního, zcestovalého „bělouška“.