Reklama
 
Blog | Veronika Řepíková

Opisování, akademia a originalita myšlení

Je zvláštní, jak některé věci zrají a stávají se tématem, se kterým se setkávám z nejrůznějších stran. Nyní se jedná o plagiátorství. Nedávno fakulta, kde studuji, ukončila docházku několika lidem za plagiátorství. Z mého pohledu je to vítaná změna přístupu k nejrůznějším způsobům opisování - přesto většina takových činů zůstává naprosto bez následků. Zdaleka ne všichni přednášející si dávají tu práci jako Martin Fafejta a kontrolují podobnost odevzdávaných prací s texty na internetu.

    Pamatuji
si na studenta, u kterého si dovolím tvrdit, že svou práci „převzal“ z internetu.
Jednalo se o přednášku a práci v angličtině a úroveň některých písemných
částí jeho práce v dokonalé angličtině a jeho mluveného projevu, který byl
„so, so“, byla nesrovnatelná. Přednesl a odevzdal svou práci mezi prvními třemi
a za tuto rychlost si paradoxně vysloužil ještě lepší hodnocení než zbytek
třídy. Měla jsem na to upozornit? Měla jsem vystoupit a říct "Myslím, že
jsi to opsal."? Nevím…

   Na straně studujících vidím
v souvislosti s plagiátorstvím dva propojené aspekty. Zaprvé je to
neobeznámenost s technikou citování
– jak citace vypadá, kam patří, jak se cituje v textu, co se dává do
poznámky, kdy má být uvedena přesná stránka citace, co do bibliografie – jinak
se cituje například ve filosofických pracích, jinak v antropologii. Zde bych
apelovala na školu – vysokou, nikoliv střední. Na počátcích mých studií nebylo, kde by se studující toto akademické řemeslo mohli naučit –
nevím, jestli se to dnes změnilo, ale s neznalostí způsobu citování se
setkávám i mezi studenty vyšších ročníků. Přitom potřeba takového kurzu je
zřejmá, jelikož průběžně se na školních (elektronických i jiných) nástěnkách neustále
objevuje volání vyučujících po správném citování a snaha sepsat nějaké hlavní
zásady. (Mimochodem objevuje se zde i volání po psaní bez gramatických a
stylistických chyb, což je téma samo o sobě.)

    Druhým aspektem je jakési povědomí o akademické odpovědnosti – opisovat se
nemá. A jelikož nemohu vše znát, objevit a prozkoumat sama, odkáži při argumentaci
na zdroj dané myšlenky, čímž i přenáším
odpovědnost na autora/autorku, u nichž předpokládám,
že ve svých tvrzeních vycházejí z nějakých podkladů, např. vlastního
výzkumu, analýzy apod. Akademická odpovědnost přesahuje mechanickou znalost
citování i řady studujících. Může se týkat i ustavených akademiků a vědců (viz např.
články „Když
akademik opisuje, je to etické selhání
“, „Univerzita
řeší, co s plagiátorem
“).

Reklama


Množství
seminárních prací, které je na studujících požadováno, a jejich vnímání jako
pouhé formálnosti možná souvisí s jiným nešvarem většiny fakult – nevyjasněností systému studia a výuky.
Považuji za rozumné přestat mechanicky rozlišovat mezi přednáškou, na kterou se
chodit nemusí, a seminářem či cvičením, na němž je účast povinná – toto se na
mé fakultě nikdy nepraktikovalo – a také přesouvání důrazu z písemných
testů a ústních zkoušek ke smysluplnějším písemným pracím. Je tu však jisté
napětí mezi počtem přednášek a jejich náročností. Máme mít vyšší počet kurzů
s menší časovou a intelektuální náročností v průběhu semestru, nebo
dva až čtyři kurzy s intenzivní četbou (třeba 50-100 stránek na jeden
kurz) a závěrečnou písemnou prací, která významně ovlivní hodnocení? Osobně jsem pro snížení počtu kurzů a požadavkem na intenzivní práci během semestru.

    Stále je mezi studujícími zvykem
zapisovat si vysoký počet kurzů,
třeba dvanáct za semestr. Zčásti je to způsobeno počtem kreditů, jež je nutné
za každý semestr studia získat, a kreditovou dotací jednotlivých kurzů (např. 2
kredity za kurz a povinností získat 30 kreditů za semestr). Nakolik hluboké či
povrchní mohou potom takové studium a odevzdávané práce být? Jedním
z řešení je kreditově dotovat knihy, které s daným kurzem nějak
souvisejí a jejichž přečtení je vzhledem k přednášenému tématu smysluplné.
Jistě je součástí studia i naučit se nakládat s časem a v přiměřeném
termínu vypracovat ucházející práci.

A
ještě několik úvah na závěr. Velký slovník cizích slov (elektronické vydání
2002-2004, nakladatelství LEDA 🙂 definuje plagiát jako „nedovolené
napodobení, přejímání uměleckého nebo vědeckého díla bez udání vzoru nebo
autora“. Co zakládá napodobování a přejímání? Z jistého pohledu to souvisí i s vyjadřováním vlastního názoru. Co je to „vlastní“ na
názoru? …Že jsme podobný názor doposud neslyšeli? Že jsme o dané věci takto
neuvažovali, dokud jsme na to nebyli upozorněni? Že jdeme proti převažujícímu
proudu? Co je originalita myšlení? Co
vzájemná inspirace? Tento článek jsem napsala díky Martinu Fafejtovi, Pačesovi,
Budilovi, mé škole, podvádějícímu studentovi a bezpočtu lidí, se kterými jsem
na toto téma vedla řeč. Jsou zdroje vlastního myšlení a toho, co je něm
originální a vlastní, identifikovatelné?

    Vlastní a originální na mém uvažování
je, že jsem to JÁ, kdo myslí a uvažuje. JÁ jako jednojediná konkrétní
subjektivita, zakotvená historicky, prostorově, sociálně… Nikdo není jako já –
ale jaké bych byla JÁ bez druhých a jejich myšlenek a uvažování? Originální a
vlastní je nejspíš má vlastní syntéza, propojování myšlenek a inspirací z nejrůznějších,
povíce nedohledatelných, zdrojů…

Odcházím zpět ke své závěrečné školní práci – řádně citovat a neřádně vyjadřovat
vlastní názor…