101. záložní policejní prapor
Browning ve své knize popisuje
účast 101. záložního policejního praporu na protižidovských akcích (vyklízení
menších ghett, shromažďování, deportace, zastřelení) v Polsku. Čerpá ze
soudních spisů a výpovědí asi 125 jeho členů pořízených v 60. letech 20.
století. Po podrobné rekonstrukci konkrétních akcí se zabývá především otázkami
motivace „obyčejných mužů“ k účasti na vraždění lidí. Policistům bylo
před první akcí výslovně umožněno nezúčastnit se popravy. Zajímavé je,
že na tuto nabídku se nedá nahlížet pouze pozitivně jako na nabídku „úniku“,
uplatnění svobody, ale také jako na „tíhu volby“, přičemž neučinění
takové nabídky může znamenat psychické „ulehčení“ situace. Vystoupilo však
pouze 12 z bezmála 500 lidí. Zde je třeba zdůraznit, že s odmítnutím se nepojil
prakticky žádný trest.
Při provádění poprav a následných
akcí se nějakým způsobem snažilo přímé
účasti na popravách vyhnout asi 10 až 20 % policistů, což znamená, že
plných 80 % se vraždění více či méně pravidelně účastnilo. V závěru knihy se
autor snaží odpovědět na otázku, proč se člověk bez specifických brutálních sklonů zabíjení jiných lidí účastní? Téměř
žádný z policistů ve své výpovědi neřekl: „Ano, zabíjel jsem, střílel
jsem.“ Browning to odůvodňuje především vědomím právní odpovědnosti a možného
soudního dopadu takových doznání. „Mnoho policistů při výslechu připustilo,
že viděli mrtvoly těch, kteří byli zastřeleni při zátahu, ale jenom dva
připustili, že sami stříleli. Právě tak několik policistů připustilo, že
slyšeli, že všichni pacienti v židovském lazaretu nebo starobinci byli na
místně zastřeleni, ale žádný z nich nepřiznal, že by sám střílení viděl nebo se
ho účastnil.“ (s. 58) Vyslýchaní popírali, že by vůbec měli možnost volby.
Jako možné důvody aktivní
účasti autor uvádí: nedostatek času na rozmyšlenou, sílu přizpůsobivosti a potřebu neoddělovat se od
skupiny vystoupením z řady. Zde autor upozorňuje také na význam uniformy
k umocnění pocitu kolektivnosti. Svou účast se také snažili různým způsobem
racionalizovat: neúčast při popravách osud židů nijak nezmění či u střílení dětí jako jejich vysvobození, jelikož by nebyly
schopny žít bez matky. Někteří zdůrazňovali pasivitu židů, jako by tak židé nesli část viny za vlastní
smrt.
Otázka antisemitismu je ve
výpovědích téměř vždy mlčky přecházena. Browning však upozorňuje na nutnou
přítomnost rozdělení na „my“ a „oni“/kamarádi vs. nepřítel, vylučující
sounáležitost s oběťmi a jev nevyhnutelně přítomný v každé válce – židé tak
zapadali do kategorie nepřítele.
Antisemitismus však němečtí policisté zdůrazňovali u Poláků, což autor
vysvětluje jako projekci, nástroj, jak ulevit své psychice svalením
části viny na někoho jiného. Nikdo však nezmínil, že „součástí německé
politiky bylo takové lidi verbovat a takové chování odměňovat“ (s. 133).
Browning cituje jednoho z
vyslýchaných policistů upozorňujícího na rozdíl mezi a)
odmítnutím střílet, b)
pokoušet se střílet a nebýt toho schopen. Většina policistů totiž neuváděla
jako důvod dřívějšího či pozdějšího odmítnutí střílení etické nebo politické
zásady, ale fyzický odpor vůči svému chování. První akce v Jozefowě měla
na prapor demoralizující účinek způsobený především hrůzou samotného
zabíjení. Poté bylo zavedeno opatření, aby se prapor neúčastnil přímo
poprav, ale vyklízení ghett a deportace, nikoliv masakrování přímo na místě. Nejhorší
úkoly prováděli tzv. trawnici, příslušníci pomocných oddílů pocházejících z
obsazených sovětských území.
Situace, kdy bylo nutno přímo
střílet jednotlivce či popravovat skupiny, nastaly však i později, přičemž zabíjet
podruhé podle autora už pro muže nepředstavovalo takový traumatický otřes. Vyklízení
ghett a podíl na deportacích židů a tušení, že deportovaní budou zabiti v
nějakém táboře, policisty neznepokojovalo, protože se přímo zabíjení
neúčastnili. K zabíjení nedocházelo při bitevní zběsilosti, ale stalo se
součástí oficiální vládní politiky, běžným operačním postupem. Růst brutality nebyl příčinou, nýbrž
následkem chování těchto mužů. Klíčovým mechanismem usnadňujícím zabíjení ze
strany 101. praporu bylo vytvoření odstupu. Důležitá tedy byla dělba
práce a její znecitlivující účinky.
Hledání kořenů brutality
Obecně lze ve zdůvodňování
brutálního chování rozlišit dva základní způsoby:
1.
situační faktory,
2.
individuální psychické vlastnosti (např. Adornova autoritářská
osobnost).
Možné je také propojení
psychologických a situačních faktorů (Steinerů „sleeper“, jehož individuální sklony k násilí se projeví za
určité situace); Staubova teorie, že za určitých okolností je extrémního
násilí schopna spáchat většina lidí; Baumanův názor, že příčiny krutosti
jsou společenské, většina lidí „vklouzne“ do role připravené pro ně společností.
Známý je Zimbardův experiment hry na
vězení (rok 1971), rozdělení na dozorce a vězně, kde pouze samy
vězeňské podmínky stačily vyvolat anomální, asociální chování u
„nesadistických typů“ osobnosti.
Jak bylo uvedeno na začátku,
strach z trestu v tomto případě nevysvětluje plnění rozkazů: zůstává zde otázka
poslušnosti k autoritě, nepodepřená hrozbou fyzického trestu při
neuposlechnutí. Zde autor odkazuje na Milgramův pokus
(počátek 60. let 20 stol.). V inscenovaném a kontrolovaném prostředí je pokusné
osobě přikázáno dávat druhé osobě (oddělené plentou) zesilující elektrické šoky
při chybné odpovědi. Tento pokus ukázal vysoký stupeň poslušnosti v
hierarchicky definované situaci, kdy pravidla určuje odborník a působí zde
např. ještě vliv stejně (nebo jinak) jednajícího kolektivu. Mezi situací a činy
101. praporu byly významné rozdíly, ale potvrzuje se zde mnoho Milgramových
poznatků.
Další související otázkou je indoktrinace
a přizpůsobení se – předpokladem poslušnosti je definice situace,
ideologie, která dává společenskému dění smysl a logiku. Autor však vzhledem k
obsahu a době vydání „školících“ materiálů (po hlavních akcích) a vyššímu věku
policistů (snižujícímu náchylnost k indoktrinaci) pochybuje o použitelnosti
indoktrinace k vysvětlení vraždění – členové 101. praporu byli vystaveni
rasistické a antisemitické propagandě, mohli sdílet představu o germánské
rasové nadřazenosti, ale nebyli systematicky připravováni židy zabíjet.
Odmítnutí účasti znamenalo
vůči kamarádům z praporu vlastně asociální akt; přizpůsobit se se bylo
podle autora mnohem podstatnější než podřízení se autoritě. Vystoupení z řady
mohlo být chápáno jako etická kritika ostatních – ti, kteří účast odmítli,
často jako důvod uváděli svou slabost (nikoliv dobrotivost), čímž
nezpochybňovali chování kamarádů, snažili se nezpřetrhat přátelské vazby s
ostatními.
Browning zakončuje otázkou, u jaké skupiny lidí, lze podobné chování
vyloučit, když obdobnou situaci tradovaného rasismu, výchovu k respektu k
autoritám, snahu o úspěch v životě a povolání, byrokratizaci a specializaci
oslabující pocit odpovědnosti a tlak kolektivních norem na chování jednotlivce
nalézáme prakticky v každé společnosti?
(BROWNING, Christopher R. 2002
(1998). Obyčejní muži: 101. záložní policejní prapor a "konečné
řešení" v Polsku. 1. vyd. Praha: Argo.)
Pozn.: Foto v perexu bylo převzato z internetových stránek vydavatele knihy.