Seminář pořádal obor
Genderových studií na Katedře sociologie FSS MU; již v záhlaví pozvánky
byl označen za interdisciplinární diskusní symposium a genderová studia jako by
sloužila pouze za oslí můstek k položení otázky po angažovanosti
sociálních věd vůbec.
Rudý hadr na býka: angažovanost
Nejprve bylo třeba
vyrovnat se se samotným slovem „angažovanost“. Co vlastně „angažovanost“ znamená? Citlivost a chápání konceptu
angažovanosti se zdála lišit zejména podle věku a historických zkušeností
účastnic a účastníků panelové diskuze. Starší generace sociálních vědců a vědkyň spojuje
angažovanost s obdobím normalizace,
kdy sociální vědy byly součástí ideologické a propagandistické práce
vládnoucího režimu, a angažovanému je tak rozuměno jako stranickému čtení a psaní. Možná méně zasazené do konkrétní
historicko-politické zkušenosti a situace, ale stejně negativní, je vidět
v angažovanosti poplatnost
(nějakému postoji, názoru, hnutí apod.). Angažovanost je v tomto
vyhraněném postoji chápána jako protiklad
vědeckého a zajetí v ideologii oproti čisté vědě.
Angažovanost byla na
semináři zajímavě pojmenována také jako odpovědnost
– angažovanost skrze zamýšlené i nezamýšlené důsledky vědecké práce. Zde se koncept
angažovanosti přesouvá z oblasti idejí a ideologií k výzkumu. Angažovaná věda je identifikována
s orientovaným výzkumem, aplikovanou, tj. řešící vědou. Aplikovaná věda, výzkum je provázán na praxi. Jeho
výsledkem mohou být například doporučení k určité záležitosti. Může se
také jednat o výzkum iniciovaný nějakým orgánem státní moci. Angažovanost vědy
je viděna jako potenciální snaha o ovlivňování
veřejné debaty či silněji jako spoluúčast na konstrukci sociální reality,
tedy uplatňování moci.
I v tomto
„praktickém“ postoji je angažovanost chápána jako něco vnějšího, co lze od vlastní vědy odlišit – právě taková "očištěná" věda je považována za to
pravé a žádoucí, vlastní jádro vědecké práce, zatímco angažovanost je nechtěným
či zamýšleným doplňkem, nadstavbou, odbočením této jediné, samy ze sebe
legitimní, čisté vědy.
Čistá věda: idea či ideologie?
Lze vůbec říci, co čistá věda je? Vyjdeme-li
z toho, že zejména nemá být angažovaná ve výše uvedeném smyslu, potom by
čistá věda měla být neideologická, nestranická, nepoplatná, bez jakýchkoliv
záměrů cokoliv ovlivňovat, neměla by být inspirovaná žádnými partikulárními
zájmy, ovlivňovat by ji neměly ani zdroje financování, ani tlak na výsledky a vykazatelnost
(např. ve formě publikací, nejlépe v impaktovaných časopisech) atd. Z
trochu jiného úhlu byla na semináři čistá věda pojmenována také jako věda
obrácená sama do sebe, reflektující samu sebe. Ideu čisté vědy bychom tedy
získat mohli.
Je však čistá věda možná? Na semináři zazněl názor, že čistá, neutrální
věda není možná. Zaštiťování se představou čisté vědy popírá různorodost možných přístupů k našemu světu a jeho
zkoumání a pojímání. Předpojatosti,
které jsou nedílnou součástí uvažování každého člověka, je naopak třeba konstatovat. Věda v praxi není
podstatné jméno, nýbrž vždy má formu vědecké
práce, tedy jednání a činění ve smyslu slovesa, a vědci a vědkyně nikdy nepracují ve vakuu, ale v konkrétní osobní, akademické,
politické, ekonomické a další situaci.
Angažovanost tedy může
znamenat být někde nějak lokalizován, zastávat nějaké hodnoty a jejich
prizmatem vidět a vyjadřovat se k věcem kolem sebe a také být si vědom
hranic vlastního myšlení. Všichni se nutně nacházíme v konkrétních
podmínkách, ve kterých a ze kterých poznáváme, vypovídáme a zaujímáme postoje –
na svět se díváme z určitého hlediska. Takto chápaná angažovanost je vnitřně
obsažena v jakékoliv vědecké práci. Přídavné jméno „angažovaná“ ve spojení
s vědou tedy není pejorativem, ale jejím tichým a vždy přítomným
východiskem.
*****
POST SCRIPTUM
A co přírodní vědy?
Tento článek se
výslovně zmiňoval o společenských vědách. Otázka po angažovanosti přírodních
věd zaznívá ještě méně častěji. Téměř se příčí uvažovat o možné zaujatosti přírodovědeckého
výzkumu.
Posuňme se však od
představy přírodovědce (jakékoliv specializace) jako vlka samotáře se svými zkumavkami,
uzavřeného v laboratoři. Tento vědec někde získal vzdělání, složil
zkoušky, vyjel do zahraničí, našel si stálé místo, publikuje, vykazuje
výsledky. Nepracuje sám, má řadu přímých spolupracovníků a dalších lidí, se
kterými komunikuje a spolupracuje nejrůznějšími způsoby, daleko za zdmi své
laboratoře. Vyjíždí na semináře a konference. Jeho práce není čistě experimentální či teoretická, ale také
administrativní – žádá o granty, navazuje spolupráci se zahraničím. V jeho
laboratoři je také řada velmi drahého vybavení, které mu práci umožňuje. Laboratoř se obvykle nalézá v budově
nějaké výzkumné instituce. Tato instituce je nějak financována a musí
vykazovat výsledky své práce a dokazovat svou užitečnost. Výzkumné zájmy takové
instituce a potažmo tohoto vědce se nutně řídí také poptávkou – ta může mít
formu zájmu komerčních firem nebo nastavení národní a mezinárodní vědní
politiky, tedy vědeckých témat, která jsou financována přednostně.
Je tedy
možné praktikovat čistou přírodní vědu? Jedním
z aspektů této otázky – vědy jako věci politické – se zabývá například
esej Terezy Stöckelové „I věda představuje riziko: Expertní vědění jako
politický problém“, který vyšel v kulturním týdeníku A2 č. 25/07 dne
20.6.2007.