Nevěřila jsem, jak často můžu jednu
osobu náhodou(?) potkávat. Stávalo se to nepravidelně a trvalo to dlouho.
Mezitím jsem se přestěhovala do jiné části Prahy. S tím pronásledovatelem
to nemělo nic společného, zápletka zde má však jeden ze zábavných vrcholů – ten
chlapík totiž bydlí v úplně stejné čtvrti. Začali jsme se tudíž potkávat
mnohem častěji. Tentokrát však nebyl vždy v akci. Někdy šel se starým
dědou a táhli nějaké obrazy. Na pronásledovanou vyrážel dále – čuměl a chodil
za mnou. Jestli jsem si to řadu měsíců nepřipouštěla, tak teď už mě to začínalo
dostávat. Říkala jsem si, že hlavně nesmí zjistit, kde bydlím. Kdyby za mnou
šel, tak budu směřovat na policejní stanici, kterou mám za rohem.
Taky jsem se začala radit, co s
tím. S mladým policistou, kterému jsem celý příběh vyložila a on se
nejdříve pobaveně usmál. „Já vím, že to může vypadat zábavně…,“ reagovala jsem. Tak nasadil
vážnou masku: „Dokud vás nenapadne, tak nemůžeme nic dělat.“ To hned dodá pocit
bezpečí. (Nevím, třeba se to změnilo – tohle byl rok 2002.) Radila jsem se
s kamarádem psychologem. Začala jsem mít pomstychtivé a útočné představy. „Mám
si toho chlápka vyfotit, až zase bude čumět?“ Kamarád radí: „Ne, nesmíš být
agresivní. Jdi k němu a důrazně mu řekni, že si nepřeješ, aby tě
sledoval.“
Jdu domů z nákupu. Kráčím po
své ulici, ještě jednou přejít a budu u svého bloku. Je léto, svítí sluníčko. A
najednou proti mně jde pronásledovatel. Tak fajn. Jdu dál. Mineme se. Vidím jeho
stín. Metr za mnou se obrátí a začne jít stejným směrem. No tak to fakt ne.
Otočím se na něj: „Doufám, že mě nebudete dneska zase pronásledovat?“ (Dneska
zase? Nejsem pitomá? Jenom dneska ne? A zítra zase můžete? A ještě mu vykám!)
– „Pronásledovat. Co? Já?“ a zahýbá za roh. Jdu dál. Ohlížím se, ohlížím se. Není
tam. Tak hezky rychle do domu.
Začíná mi to lézt na mozek. Nemůžu
v televizi zahlédnout žádný pořad, kde pátrají po kriminálnících a
násilnících. Nemůžu se dívat na film, kde je někdo pronásledován či ohrožován.
To byla velká změna. Pronásledovatel se mi dostal do hlavy. Teď se mnou nebyl
jenom občas venku, ale hezky pořád. Mám nepříjemné pocity. Strach.
Konec jeho pronásledování byl
prozaický a pojí se s rázným zákrokem mé sestry. Nebo ho to už po pěti
letech přestalo bavit. Jedeme tramvají na Václavák. Ach jo. Chlápek už je tady
zase. Ukazuji ho sestře. – „To je von.“ – „Co? Ten, co tě pronásleduje?“
Vystoupíme. Jdeme dál. Chlápek za námi. A moje o osm let mladší sestra
rázně vykřikne: „Úchyle, nech ji bejt!“. Tak nevím, jestli to byl pro úchyla ten
přelomový moment, ale od té doby už za mnou nechodí. To neznamená, že se
nepotkáváme. Bydlíme přeci v jedné čtvrti. Zrovna před pár dny jsem ho
viděla. A pořád mu nedokážu ten upřený pohled vrátit. Dívá se. Uhýbám očima.
***
„It
is a common misconception that all stalking victims are celebrities or young
attractive women. Anyone can be a victim of stalking. Stalking
victims include members of all nationalities, races, ages and genders, however
most are women. Stalking is not about romance or love. It is a crime of
violence, control and intimidation.“
(http://www.erie-county-ohio.net/victim/stalking.htm)
„You have done nothing to provoke
the stalking. Stalking is never the victims' fault. Know that what is happening
to you is not okay, not your fault, and not caused by anything you have done. Psychological effects on victim/survivors include: anger, fear, depression, inability to trust…"
(http://www.sap.appstate.edu/index.php?module=pagemaster&PAGE_user_op=view_page&PAGE_id=6)
"Při systematickém a excesivním
pronásledování je policie konfrontována se situací, která se vymyká obvyklé
rutině. Samotné chování pachatele může být pro policisty těžko uchopitelné,
zvláště není- li zatím vyhodnoceno jako trestný čin."
(http://www.mvcr.cz/casopisy/kriminalistika/2004/0404/cirtkova_info.html)
http://en.wikipedia.org/wiki/Stalking