Reklama
 
Blog | Veronika Řepíková

Ptát se otázky – Malá hudba moci

Tak jsem v divadle poprvé brečela. Já vím, konec se dal tušit a v náznacích probleskoval po celou hru, ale zvukový efekt a zahrání scény spustilo, co ve mně během představení bublalo.

Představení,
které mě dostalo, byla Malá hudba moci od Pavla Kohouta. Do divadla jsme
dorazily pět minut před začátkem. Nepozorně jsem si myslela, že jdu na Malou
hudbu NOCI. A ona se ta Mozartovská skladba podobného jména prolínala celou
hrou. Pavel Kohout ji napsal na výzvu k mozartovskému výročí, ale o
Mozartovi není – odehrává se v druhé polovině 20. století a je o Wolfgangovi
Mazortovi.

Hra
začíná minimalistickou scénou. Otevírá se pohled na jeviště s pultem a
židlí. Hlavní hrdina, dirigent Mazort, se přichází nouzově ubytovat do hotelu Pavouk,
ze kterého podle slov recepčního ještě žádný host neodešel… Začíná rafinovaně
zinscenovaný příběh, kdy na jeviště jednotlivé scény přijíždějí nebo jsou
spouštěny shora v kostkách vzpomínek. Představení je rafinovaně rozvržené
a využívá multimediálních efektů, které však nezahltí. Práce herců i kulisáků
musí být dokonale zkoordinovaná. Divila jsem se, jak herec, který byl před pěti
vteřinami v hledišti, je najednou v úplně jiném čase a místě příběhu
převlečený na jevišti.

Vidíme
Mazorta od rebelských roků na konzervatoři jako rakouského socialistu,
přicházejí dvě lásky jeho života a s nimi umělecká a osobní rozhodnutí – a
také rozhodnutí politická, ale to Mazort ve svém mladickém nadšení socialisty a
romantického revolucionáře ze Západu po dlouhou dobu nevidí. Přichází umělecká
angažmá – na Západě, na Východě. Setkání s "hudebním kritikem" Wagnerem
(pravým jménem Straussem) z NDR. Úspěchy, neúspěchy. Svatba. Děti a pokusy
o děti. Setkání. Vzpomínky na otce. Tvrdá racionalita tchána. Rakousko se
chystá na vstup do Evropské unie. Pád berlínské zdi…

Reklama

Dají
se ale umělecká, osobní a politická „rozhodnutí“ Mazorta vůbec rozlišit? Co
způsobí fingované nebo skutečné těhotenství jeho lásek? Když nechceme ublížit
druhým a zavážeme se ke spolupráci s mocí, je to omluvitelné rozhodnutí?
Omluvitelné tlakem okolností? Vyvazuje nás to potom z odpovědnosti? Má
přednost odpovědnost vůči bližnímu, nebo sobě samému? Jakou míru kontroly máme
nad svým životem? Jakých prostředků mohu využít, abych druhého zachránila? Je
vznešené obětovat svůj život, aby mohl žít druhý, nebo utíkám z tíživých
okolností a nechávám ostatní na holičkách? Hra v náznacích,
nejednoznačnosti i nevyřčenosti rozvíjí široký příběh a položí vám otázky
vlastní. Hodně nás žilo za komunismu a všichni žijeme dnes, kdy se otázky a
rozhodnutí podle Pavla Kohouta vlastně tolik neliší.

Divadlo
přináší intimní prožitek, něco se děje v tu samou chvíli, těsně okolo vás.
Zároveň obvykle umožňuje odstup – to něco se děje před vámi, někomu jinému a
tak úplně se vás netýká. Kohoutova hra se občas fyzicky přesouvá do hlediště,
stáváme se součástí příběhu, který nás osobně oslovuje – děje se kolem nás…
v nás… nám… Velké politické a veřejné dějiny jsou malé osobní historie…

 

***

Pavel,
Kohout. Malá hudba moci. Stavovské divadlo. Premiéra 9.11.2007.